Masarykova základní škola a mateřská škola Tatobity, příspěvková organizace

Barvený podzim nám vymaloval šedivé dny barevnými listy a na zahrádkách opět dorostly dýně. Někde větší, jinde menší, ale všude nám říkají, že je konec léta a nastává dušičkový čas. Letos je ale jedna zahrádka bez dýní a smutná. Je to zahrádka strašidýlka Dýňáčka, kterou vloni zničila katastrofa, když se všechny obrovské i malé dýně rozkutálely z Kozákova kopcem dolů, a při svém řádění rozmetaly vše, co jim stálo v cestě. I Dýňáčkovu chaloupku. Loňský rok mělo strašidýlko moc smutný. Když o svou chaloupku přišel a celý polámaný se dobelhal do tatobské školky, zdálo se, že mu již bude dobře mezi dětmi. Ale bohužel ho ještě potkala jedna ošklivá věc.
Náš kamarád Dýňáček se tenkrát dostal do školy celý potlučený a otrhaný.


To samozřejmě děti nemohly nechat jen tak, proto ho ošetřily, ušily mu krásné kalhoty a darovaly mu slušivé tričko. Bylo mu dobře mezi dětmi a zapomněl na vše, co ho potkalo. Až jednoho dne dostal nabídku přidat se k ostatním dýňovým kamarádům na zahrádce u obecního úřadu, kde seděl jako král na trůně mezi ostatními, světýlky vyzdobenými dýněmi. Děti i dospělí se chodili koukat na krásné dýně a obdivovali šikovnost, jak byly vyrobené a nazdobené. Dobře bylo Dýňáčkovi mezi kamarády a měl velikou radost, kolik lidiček a dětí se na ně chodilo koukat, kolik aut zastavovalo a fotilo si je. Byl pyšný a šťastný, ale to až do dne, kdy mu zlý a ubohý člověk ukradl i ty kalhoty od dětí ze školky a nechal ho tam sedět jen tak. Styděl se moc, Dýňáček, a mrzelo ho to.
Po rozchodu všech dýňových kamarádů ze zahrádky se ani nerozloučil a utekl se uschovat do lesa. Smutný se potuloval celý rok po světě, a protože neměl ani kalhoty, chodil pouze v noci, aby ho nikdo neviděl. Bloudil sem a tam a stále hledal, jestli nějaké staré, třeba i roztrhané kalhoty nenajde. Ale bohužel nenašel. Celý rok vzpomínal na děti ze školky. Jak tak chodil světem, který je celý kulatý, najednou se jedno ráno probudil, otevřel očička a vidí, že je někde, kde to vlastně moc dobře zná. „Jejda, já jsem došel až do lesa na Kozákov a támhle dole jsou moji kamarádi ve školce v Tatobitech!“ říká nahlas sám pro sebe dýňový kluk. Najednou úplně zapomněl, že nemá kalhoty a rozběhl se kopcem dolů honem do školy.
Chvilku utíkal tak rychle, že zakopl, a zase se z kozákovského kopce začal kutálet dolů jako vloni. Tentokrát měl ale větší štěstí, zastavil se v zapomenuté kupce sena a nic se mu nestalo. Jo, pravda je, že se musel vyhrabat ven, jak se do ní zabořil. Ale to udělal rád, protože celou tu cestu dolů z kopce myslel pouze na jednu věc! „Musím honem za dětmi, ony mě určitě nenechají bez kalhot a znovu mně nějaké dají!“ říkal si, když se kutálel dolů.
Cestu již dobře znal, a tak vklouzl do školky jako starý mazák.

Jaké na něho čekalo nádherné překvapení!!!! Až mu slzičky do očí vběhly! „Ony na mě děti nezapomněly a tolik maličkých dýní mně udělaly, aby mě přivolaly…,“ seděl šťastný Dýňáček u všech těch dýní a samým štěstím a radostí plakal. Teď už si je náš kamarád jistý, že se o něho děti postarají a pomohou mu, aby se již nestyděl.
Je tak moc rád, že se dostal zpět k dětem a zase cítí bezpečí a jejich kamarádství, protože moc dobře ví, že praví kamarádi vždy pomůžou. A to jeho děti jsou!
Děti, uděláte Dýňáčkovi nové kalhotky? 

Naďa Rossi &Vendula Zunov

Print Friendly, PDF & Email