Den plný hadů a ještěrů

Už nám to zase začalo. Škola i školka jsou v plném proudu. Největší školáci počítají, až se z nich kouří, prvňáčci nacvičují psaní, čtvrťáci opakují násobilku, třeťáci se snaží rozpomenout na měkké a tvrdé souhlásky, druháci se pomalu rozpomínají na všechna písmenka, která se v loňském roce naučili. Malé Berunky se zdárně perou s tím novým neznámým pocitem strachu, kdy se na celý den odloučí od maminky a tatínka. No a Ještěrky? Ty už se zabydlely a vesele se pouští do úkolů, které jim pomohou přiblížit se k tomu velice důležitému životnímu kroku…

Tento klidný tok úkolů a povinností je potřeba někdy přerušit něčím neobvyklým, zajímavým, možná i pro někoho strašidelným. Ne, nebojte, nemluvím o Koronaviru . Mluvím o zvířecích kamarádech, kteří u někoho vyvolávají pocit velkého respektu a někdy až strachu, a pro někoho jsou to Ti nejroztomilejší mazlíčci, které zná. I u nás ve škole a školce se objevilo mnoho odvážlivců, kteří se nebáli hady a ještěry, kteří k nám přijeli, abychom se o nich dozvěděli spoustu zajímavostí, pohladit a co víc, dokonce i pochovat. Tak například had Luďa byl Hroznýš královský, který prý dorůstá až 3 metry, není útočný, a tak se prý Ludi nemusíme bát. No, my s Pepinkou jsme na to měly jiný názor. Tak jako tak jsme měli možnost si prohlédnout a pochovat gekončíka nočního, agamu vousatou, užovku červenou, korálovku sedlatou, hroznýše královského, krajtu banana a toho největšího hada Drobka, jak ho chovatelé nazývali, krajtu tmavou jsme bohužel nemohli hladit ani chovat, protože se Drobkovi u nás ve škole moc nelíbilo a byl příliš nevrlý. Prý se to pozná podle toho, jak moc syčí…a syčel moc. Naštěstí jsme se do tříd vrátili bez větších ztrát, a tak jsme mohli, obohaceni novými znalostmi a novými zážitky, znovu pokračovat v naší pilné výuce…

Děkujeme…