Ještěrky v únoru (nejsou zalezlé pod kameny… )

Mezi naše stěžejní témata v únoru patřily: doprava, černá hodinka aneb co bylo dříve a samozřejmě zimní olympijské hry. Děti si pod režií paní učitelky Verunky postavily z molitanových kostek prima auto a celá herna se proměnila v jedno velké město s rušnými křižovatkami se spoustou značek, přejezdů i přechodů. Nechyběla výroba závodního automobilu z ruliček ani pravidelná četba před odpočinkem – tentokrát z knížky Pohádky o dopravních značkách (Peter Stoličný).  S dětmi jsme si se zaujetím povídali o tom, co bylo dříve a dnes už není a také naopak, co dnes je a dříve rozhodně nebylo. Přeskakovali jsme čáru času – z minulosti hop do budoucnosti a zase zpátky. Věnovali jsme se mimo jiné opakování geometrických tvarů, při kterém nám opět pomohla páska na koberec. Ač se na první pohled zdá, že je to nemožné, upletli jsme si malovanou šálu a s trpělivostí hrocha uzlikovali jednu třáseň za druhou. (Děti slíbily, že budou doma uzlíky trénovat). Úspěšně jsme ukončili bruslařskou sezónu a bez úhony absolvovali lyžařský kurz, což byla nemalá výzva. Na pravidelných vycházkách jsme se opakovaně vydali na Tatobitský vrch, abychom mohli zdolávat přírodní prolejzačky, hloubit nory ve sněhu a třeba i…no, třeba i postavit si sněžnou lamu. (Sněhuláka má přeci každý). Protože jsme s dětmi neuspěli v soutěži s namalováním dinosauřího světa, pustili jsme se do další soutěže od časopisu Sluníčko – ztvárnění toho, jak to asi může vypadat ve vesmíru. A tak jsme stvořili Květinovou planetu, na které dostávají mimozemšťanky od svých manželů mimozemšťanů každý den nějakou krásnou květinu.  No neberte to, dámy 😀